Tak jako řádek bez linky,
tak jako holka bez šmínky,
tak jako sex bez lásky,
tak jako čelo bez vrásky,
tak jako kniha bez písmen,
tak se mi zdáš, jsi jak sen,
co se mi zdá každou noc i den,
pak tě prosím jen:
Už nikdy neopouštěj srdce moje,
však je přece taky tvoje,
i když jenom z půlky pouhý,
chtěl bych slyšet tvoje touhy,
však netuším zda ty opětuješ moje city
a tak věřím že naše srdce sou v jedno slitý.
Přijde den kdy moje city napovrch vyjdou,
pak jen slova uslyšíš a ty si tě najdou,
potom záleží jen na tobě,
jestli to přijmeš a nebo ne.
Jestli ne, tak to bude pro mě rána,
skousnu to ale ty odejdeš sama.
Naše cesty se už nikdy nespojí,
to platí pro nás obojí,
že už se nikdy nespatříme,
ani mluvit, ani slyšet nebudeme.
Tu však osud mi do cesty šlápl,
a řekl: "Už ani krok, STÁT",
já říkám: co ode mne ještě můžeš chtít,
vždyť život si mi vzal, tím že si ji nechal jít.
Už nemám chuť žít,
nemůžu k srdci už nikoho vzít,
protože moje srdce přestalo být,
svou cestou do nebe už musím jít.
