Alba s touto skladbou:
Slavík z Madridu,
..a nestřílejte na milence,
Sunshine,
Jsou chvíle, kdy už nevím, jak to vydržet, nevím, jak nevnímat svět,
Zkouším zadržet dech, ale už vůbec nic nefunguje.
Snažím se nedívat se zpět, snažím se nefalšovat zpěv,
Ale všechno mi dává najevo, že je zbytečnej každej další projev.
Přesto nedokážu mlčet o tom všem ničem, co mě napadá,
Protože každej další den je jako nová mořská vlna.
A tak čekám na další příliv, na břehu vlastního ostrova,
Kdy mě spláchne sprcha do odpadu mocí slova.
A furt se nic neděje, vlny sou tak klidný, moře rovný,
Měsíc se plouží, netopýři krouží, to je nám podobný.
Všichni dělaj, to co maj, a jen já si vlastní cestu hledám,
Dokud mě nezačne bolet hlava natolik, že to vzdám.
A furt tu sedím, nic se mě nedotýká, nic se mě netýká,
Žádný slovo už mi nic moc neříká.
Smyčce mi svíraj hrdlo, klavírní struny se napínaj,
Když už i ty vlny samy sobě navzájem zahýbaj.
Čekám na příliv, sem přivázanej ke stromu,
Už nemám kam, kam bych se vrátil domů.
Čekám na vlny a krupobití, ale pořád nic,
Koukám sám na sebe, sem osamělej měsíc.
Čekám na příliv, sem přivázanej ke stromu,
Když mě přijdeš vysvobodit, odejdeme spolu.
A už se nikdy nevrátíme k separovaný minulosti,
Všechno bude společný, novej příliv strnulosti.
A tak tu pořád sedím, vzpomínám na divoký noci,
Rána, dny, večery, vzpomínám na začátku nebo konci
Dalšího dne a nebo jenom netuším, o co se snažím,
Možná sem jen dítě, ale pořád vím, po čem doopravdy toužím.
Přežil bych i diskotéky, zálety a odlivy,
Jen kdybych s tebou moh žrát přezrálý olivy.
A vždycky, když by sme se opili, nemohla bys chodit další dva dny,
A tak bych tě nosil, vařil čaj, i kdyby to bylo málo platný.
Možná je to všechno jenom sen, ale co z toho doopravdy
Vystihuje všechno, co sem odložil na později bez možnosti nápravy.
Zásadovej odliv se taky občas o několik dní zpozdí,
A pak se všichni živí o svůj vlastní život modlí.
Můžu se modlit, ale nemám na to sílu,
Můžu odejít, ale nemám na to víru.
Můžu se odvázat, ale k čemu by to bylo,
Když mě moře konečně po dlouhým čekání potopilo...
Čekám na příliv, sem přivázanej ke stromu,
Už nemám kam, kam bych se vrátil domů.
Čekám na vlny a krupobití, ale pořád nic,
Koukám sám na sebe, sem osamělej měsíc.
Čekám na příliv, sem přivázanej ke stromu,
Když mě přijdeš vysvobodit, odejdeme spolu.
A už se nikdy nevrátíme k separovaný minulosti,
Všechno bude společný, novej příliv strnulosti.
