Alba s touto skladbou:
Za Oponou,
Všichni jsme si rovni, proto hledáme i ty nejmenší rozdíly,
Nepočkáme chvíli, z kontextů plynou pouze chyby.
A pak vzniká hybrid, po němž jsme dřív jenom zívli,
Akát roste tam, kde dřív cypřiš, ale na to jsme zvyklí.
Jeden za všechny, a všichni za jednoho,
Kristova noho, jedno slovo, a nebude nás chtít ani peklo.
To nejednoho ze židle zvedlo, a ne dva posadilo,
Zhaslo to, co svítilo, uhasilo se, co žíznilo.
Pořád poslouchám, jak je na světě mizerně,
Ale nikdo nedělá nic proto, aby to bylo opačně.
Slova podaná opatrně, jako na tom nejdražším papíře,
Ve víře k existenci toho, co se povídá v tý tlustý knížce.
Zlost, spočívá v nás, a nikdy neodpočívá,
Jenom se dívá, a projeví se, až když sama uzná.
Její přítomnost je vlezlá, ale pomíjivá, ví, jak uzrát,
Tak, aby to nebylo poznat, donutí Dobro prohrát.
Smete vás ze stolu jako otravný dokumenty,
Obviní za neplacený alimenty, má nezvratný argumenty.
Pokud nepatříš do tý samý sekty, pro obecenstvo slepý,
Sou střepy z obrazu mé mysli nepodplatitelný.
Spravedlivost je relativní, nefér se nám zdají podmínky,
Podmínky založený na základě pouhé domněnky.
Líce jako z rumělky, umělkyně z pohádky,
Co rozposílá složenky, skládá reklamní znělky.
Tam, kde bylo hřiště, stojí dneska silnice,
Tam, kde byl dětskej domov, stojí dneska policie.
Tam, kde byla láska, hoří dneska plameny,
Tam, kde byla radost, sou dnes lidi unavený.
Tam, kde byly davy, čiší dnes místo prázdnotou,
Tam, kde byl život, hnije smrt samotou.
Tam, kde jsme byli my, stojíme stále,
Ale dlouho nebudeme, když si necháme na hlavu kálet.
Mácháte rukama, jako by se děly věci, co se nemají dít,
Ale ten, kdo nás stvořil, porušil svůj slib.
Milovat na vždy, místo toho se rozvedli,
Vykouřili dýmku míru, a i ten mír pojebali.
Stáli vedle sebe v galantním úboru, jako slušný lidi,
Ale slušnost neexistuje, jinak by se nebrali.
Tohle všechno sleduju z povzdálí, nehodnotím – posuzuji,
Usiluji – posunuji, hranice do řitě psí.
Tam, kde život začal, končí péro nekrofila,
Tam, kde herec hrával, už dlouho perleť nezdobila.
Tam, kde prsten vznikl, feťačka ho stopila,
Tam, kde princezna ztepilá, ta samá žena opilá.
Tam, kde se rodí nápad, počíná i šílenství,
Tam, kde byl střed, je nyní pomezí.
Je to něco mezi nebem, peklem a námi,
Hledáme v sobě sílu, přesto, že sme slabí.
Objektivně vzato, může za to zákon,
Bouřil by se Platón, a ptal by se jak to?
Kam nepadá jabko? Od stromu daleko!
A kdo zasadil strom? Prostopášný semeno!
Objektivně vzato, může za to zákon,
Bouřil by se Platón, a ptal by se jak to?
Kam nepadá jabko? Od stromu daleko!
Na hony daleko! SPLODILO NÁS PAKO!
Do třináctý komnaty, rozposlali rohatý,
Dali nám do rukou vidle a lopaty.
A nám to tak vyhovuje,
A nám to tak vyhovuje.
Do třináctý komnaty, nepovolí vstup,
A vzdychání z patnáctý je povolenej zvuk.
A nám to tak vyhovuje,
A nám to tak vyhuvuje.
