Měsíc, dnes v noci je to měsíc,
vzhlížím nahoru k obloze a vánek fouká
a moře dál pro sebe tiše si šplouchá.
Měsíc je to a pár dní,
kdy psalas mi naposled, že já jsem tvůj jedinej,
každej den přišel vzkaz rádoby nevinnej.
Měsíc, je to co volal jsem ti,
napsalas divnou zprávu, a divně jsi mluvila,
prosil jsem o pravdu, která mě zabila.
Nejdřív brečelas ty, tvůj kámen už spad,
já srdce ubušený, nemoh jsem spát.
Měsíc zvláštně se přehoup,
bylas na mě tak ošklivá, dělalas všechno,
ať se mi znelíbíš, a mě to už přešlo.
Měsíc, a za další už doma
a ve stejnym baráku, a ve stejnym městě,
jak zvládnu tě nevidět, z toho je mi teď těsně,
přiznávám.
A v jakej měsíc budu zase zpátky sám sebou?
A tohle všechno vezme čas.
Neuvidim už víc nás a budu vnímat svět plnej krás.
Třeba v říjnu, nebo na Vánoce,
nebo třeba až po Novym roce,
kterej spolu asi nestrávíme.
No možná v březnu, až spolu mý narozky neoslavíme,
nebo v květnu, kdy přijdou ty tvoje.
No možná dokonce až v červnu, až léto nenaplánujem,
nebo na podzim, za dlouhej rok,
zbavim se konečně těch láskovejch drog.
Příští měsíc to bude sedm let,
kdy došlo na naši první velkou pusu
pak daly se pozvolna věci do klusu.
Posílám sloky, tam někam do Prahy,
zdravim tě pohledem k obloze, já otravnej křen,
dnes je to měsíc, zejtra měsíc a den.
Měsíc, je to jenom krátkej měsíc.
Ta holka tu není, ten kluk už taky ne,
ale tam uvnitř to navždycky zůstane.
Čtu, že šťastná jsi, neztrácíš na půvabu,
neboj se miláčku, jednou z toho se vyhrabu!
Měsíc, dnes v noci je to měsíc.
Vzhlížim nahoru k obloze a vánek fouká,
a moře dál pro sebe tiše si šplouchá.
A má v sobě svůj klid upřeně se do něj koukat,
šplouchalo, šplouchá a bude šplouchat.
A vánek dál bude vlnky si foukat.
A my dva dál budem my dva.
Život je vlastně taková napínavá hra.
