Koukněte na toho fintila,
pod krkem žlutého motýla.
Zelený klobouček do týla
šloupne si na bílou pleš.
I když ten tralalák padá mi,
hlavně že vyhrávám barvami.
Hlavně že vyhrávám barvami,
zase jsem šťastnej jak veš.
Co po mě chceš? Pravdu či lež?
Zkus ty dvě rozeznat a pak se směj.
Barevný svět láme mi hřbet,
přesto chci být šašek počmáranej.
Ucho mi hryžou jak oplatku,
s rozběhem kopou mě do zadku.
Tvrděj že je všechno v pořádku,
když mě daj mizernej plat.
Když ale koukám se na lidi,
všechno tak černě zas nevidím.
Všechno tak černě zas nevidím,
ještě se dovedem smát.
Ne že se snad, není co bát,
úzkost má tlapy jak Cassius Clay.
Ten věčný strach na miskách vah
převážit chce šašek počmáranej.
Kampak chcem ve věku rozumu,
strkat prý své nosy na gumu?
Určitě od rumu z konzumu,
tak strašně červené jsou.
Ptám se však tebe náš osude,
co bude až tady nebude?
Co bude až tady nebude
dojemně pitomá show?
Bláhová show, šaškové jdou,
barevnou naději vytřískat z ní.
Hledáme brod, uprostřed vod,
my věční šaškové počmáraní.
Ptám se však tebe náš osude,
co bude až tady nebude?
Co bude až tady nebude
dojemně pitomá show?
