Raego:
Někdy mám pocit, že můj let směřuje dolů,
a tak s flaškou v ruce topím bolest v alkoholu,
v pokoji o tmě sleduju pomalej pád,
ale nejsem sám, všechny mý deprese a já.
Přál bych si přežít tuhle noc a neříct na sledanou,
zavřít oči, probudit se s ranní kocovinou,
jakou odpověď chceš slyšet na otázku, jak se mám,
když víš, jak si slzy ze svý tváře utírám.
Jaký to je koukat na štěstí přes výkladní skříň,
a vědět to, že už nemůžu se dostat blíž,
jestli je to špatnej sen, tak chci už aby přestal,
zmáčknout new game a dát životu restart.
Řeším každou vteřinu jako když je poslední,
a tak vteřina je rok a hodina je století,
v hlavě mi syčí, jestli mám trpět celej život,
páč stačí jeden stisk, aby už bylo navždy ticho.
Viktorie:
Z tváře masku nesundávám,
svůj odraz už nepoznávám,
v mých očích to poznáš nejlíp,
nejsem to já, když tu nejsi,
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já, když tu nejsi,
nejsem to já, nejsem to já,
nejsem to já, nejsem to já.
Reago:
Všude je tma, ale oči mám plně otevřený,
přijdu si prázdný, přesto samotou naplněný
cejtím tvou ruku, pořád si přijdu oslabený,
všude je hluk, moje vnímání je izolovaný.
Je to snad deprese z myšlenek, co se nestaly,
nebo se vrací představy, aby mě na kost sežraly,
nejde to zastavit, tak prostupuju tmou,
a pomalu zjišťuju, že si nejsem jistej ani sebou.
Kam vedou tyhle koleje s rozjetým vlakem,
a cesta tmavým tunelem mě obaluje strachem,
střemhlav, ale nepotkám smrt bolestivou,
na konci tunelu mě čeká střet s realitou.
Neslyšíš, nebo mluvím cizím jazykem,
křičím o pomoc, zatímco si hraješ s provazem,
začínám chápat, kam tenhle boj směřuje,
není to válka, je to boj s odrazem v zrcadle.
Viktorie (2x):
Z tváře masku nesundávám,
svůj odraz už nepoznávám,
v mých očích to poznáš nejlíp,
nejsem to já, když tu nejsi,
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já (když tu nejsi),
nejsem to já, když tu nejsi,
nejsem to já, nejsem to já,
nejsem to já, nejsem to já.
