Chci aby jsi věděl, co je ve mně,co si myslím.
Pravda ostrá jako čepel, to je ta co v srdci nosím.
Příjde a odejde a je jí jedno co chceš,
na nic se tě neptá, vždy výjde jako vítěz.
Donutí tě cítit, donutí tě myslet, zažene tě do kouta
a nechá tě křičet.
Ona neví kde jsou hranice, nikdy nemá dost,
nechá tě v tom utopit, to jí dělá radost.
Nedá ti nic, ale vždy si vezme vše,
zbyde ti jen naděje a víra co nezemře.
Zažíváš ty stavy a hledáš cestu ven,
chytne tě do sítí a ve chvíli jsi omámen.
Cítíš se jak výloha po nárazu kamenem,
tvá jediná šance byla zažehnuta plamenem.
Už nevíš kudy kam, svoje dlaně svíráš v pěsti,
tvoje stopy za štěstí se ztratily v dešti.
Nejen jedna slza stekla po tvé tváři,
stejně jako každý, tak i já jsem si to zažil.
Přišla a neodchází, nevíš jak ji zastavit,
snažíš se to řešit, ale nemůžeš ji pochopit.
Nenechá tě na pokoji, nenechá tě v klidu,
svůj smysl života vidíš v barvě negativu.
Ptáš se sám sebe, ale nenacházíš odpověď,
tvůj životní cíl je už víc jak na dohled.
Koukáš se do prázdna, hledáš kousek odvahy,
stále nevíš proč ty, nejde ti to do hlavy.
Čím víc jsem starší, tím víc si přeju,
aby čas byl jako řeka po které já v klidu pluju.
Někdy ani nevím proč, ale mám chuť to vypnou,
dát si další flašku a na chvíli stopnou.
Pořád je to ve mně všechna ta pravda,
všechna ta bolest, co neodejde raz dva.
Žiju jenom příběh, co zanechává jizvy,
stále jsem člověk, stejně jako ty!
