Já
Gvám to, pane,
Emipovídám
na
Granní vítr
Emitu čekám
ať
Gvypráví mě,
E7jak se toulal
Ami
33c2
nad ní.
D7Snad
Amivinen je pohár, co
D7leží tu,
že
Gvítr v ranním
Emipřeletu
mě
Amivoní, hm,
D7voní,
CVysočinou,
GVysočinou.
D7GZa ním poštovní vůz dlouhé míle
Amikrájí,
Cdálkou zrozenou
D7nemoc posí
Glá,
D7Gs ní prchají léta, odplouvá
Amimládí,
Clék je však jen
D7noční na můj
Gsen.
G7O tom, že
Cna horách se mlha
Dv údolí
Gřadí,
G7jak
Cpotok s loukou si
D7mládí nechám
Gzdát.
G7V letním
Cpřístřešku, kde měsíč
Dní
stín vítr
Gloudí,
Emiv rose
Amistudící,
v louce,
D7vonící
CVysočinou,
GVysočinou.
Ráno každý sen, i ten tulákův slunce ruší,
pak na tisíc ozvěn noční děj stále má.
Jednou odešel a dálky sám už krátí,
Vám prozradím: ten poutník, to jsem já.
Na známou stanici se můj vlak brzy vrátí,
tam si kolejí špásem do polí jen tak sáh.
Spomalí outlé vlákynko tváře, až studí,
oči závidí setkání s Vysočinou, s Vysočinou.
Proč vám to, pane, povídám,
když vítr líp to řekne sám,
co je za kolejí, která v trávě končí,
jen počkejte se mnou chvíli tu
na vítr v ranním přeletu
jak voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou
Vysočinou, mojí Vysočinou.
