Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
(skok na verš 15):
Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.
Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.
(skok na verš 23)
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
hleď, zda nejdu cestou trýzně, po cestě věčnosti mě veď!
