Alba s touto skladbou:
Když prší,
Asi se něco děje,
Václavák,
Standa 001,
Dvanáct set devadesát z knihy Daniel
Plus třicet tři let Páně
A čtyřicet dva k tomu do pádu Jeruzaléma
Rovná se třináct set šedesát pět.
A na svět přichází antikrist
A nabízí mu své rámě
A vybízí ho k tanci
Smrti a běd.
Zatímco oči kněze žhnou
Nad otevřenou knihou,
Jí se podlamují kolena
Úzkostí a hanbou.
Její hořící mysl vrhá stíny
Na oprýskané zdi
Blíží se půlnoc a narůstá úzkost
Z nezbytného již vyznání vin.
A oči kněze hladí
Nejubožejší ze všech padlých žen
A ústa sama mluví
A slova plynou jako kalná řeka ven.
Kamenné zdi duše se hroutí
Při rozhřešení Miliče z Kroměříže
Padají rozpaky, pochyby, mříže…
Ještě ten večer za svitu hvězd nad Pražským Jeruzalémem
Novými jazyky uchvacuje nebe
Pro ty oslnivé strhující chvíle
Pro bratry, pro sestry, pro sebe…
Zatímco kolos instituce obchází s duněním v dálkách
Kamenný komtur příštích dní
Kazatelé s masitými srdci vybíhají z protějších dveří do všech světových stran
Uspíšit druhý příchod Páně, neznajíce cestu zpátky.
Po létech prázdná náruč jejích sester
Objala tajně v tichu sama sebe,
Nebeské město se zachvělo a z jeho dvanácti bran
Vytekla jedna slza.
On umíral smířen s Římem kdesi ve Francii
Když předtím stačil nakreslit
Na oblohu prstem
Otazník.
A ona procházela bosá ta pobořená místa v mysli
A jeho slova jí zněla v uších,
Zatímco antikrist se rozplynul nepozorován
Ve své nezranitelnosti.
Chtěla se na okamžik dotknout těla pozemského Krista,
A nahmatala ve tmě jenom sebe:
Bezbřehou, prázdnou, opuštěnou…
Tloukla kolem sebe v nejistotě berlou
A krev ovcí, koz a vlků se mísila s bahnem,
Vyhořelým lesem přicházel
Listopad.
Naskládala slova všech svých modliteb do uzlíku
A vydala se sama do všech světových stran najednou,
Misionářka nemluvná a tichá,
Uspíšit druhý příchod Páně.
Vesmír se nepozorovatelně rozpínal všude kolem
A ona jako němá výčitka sobě samé
Procházela pohyblivými krajinami
Nekonečna.
Po čase se vydala na cestu zpátky
Ze všech čtyř světových stran najednou,
Počestná panička, revolucionářka, hokynářka, světice,
Nemohla sama sebe znovu najít.
Sama institucí, popletená, úctyhodná, svatá
Turistka územími pohrom a změn
Nahmatala ve tmě sama sebe – prst mystického těla pozemského Krista
Cizí rukou.
Dvanáct set devadesát z knihy Daniel
Plus třicet tři let Páně
A čtyřicet dva k tomu do pádu Jeruzaléma rovná se:
Pane, přikryj naši smrt svou láskou!
