Ztratil jsem se někde na půl cesty
mezi mnou a tebou
za celou tu dobu jsem nenašel smysl
zastavte to
možná by to fungovalo
kdybychom si nelhali
teď už je to jedno
ten život už mi nepatří
teď už je pozdě
ten život leží svázaný
zraněný na zemi
stačí jenom zapálit
odbourat všechny zábrany
smazat všechny záznamy
minulost nechat za námi
a přeskočit to zábradlí
už žádný závazky
všechno už jsem zaplatil
sám s jízdenkou na nádraží
kde žádný vlak nezastaví
zbyly mi jen představy
a levný pití
necítím nic
kolem nás obchází naděje
tak kde je nevidím ji
vidím stíny na stěnách
zář a andělská písmena
zrcadlo kluka v čepici
zapadlého či dýlera
nejsi sám když příjde strach
a kulka přesně mířená
samota je příjemná
příjde, tak se přidej k nám
Jsem ztracený ve své mysli
ztracený ve svých snech
bez šance uniknout
i tak hledám cestu ven
slyším hlasy kolem
a snažím se jít za nimi
opouštím váš svět
který jste už dávno spálili
Už si konečně uvědomím
že tohle není hra
tisíce překážek
moje duše umírá
proškrábu se celou zdí
jen abych mohl utéct z toho
města které hoří
jako kazdé moje dlaší slovo
Nerozpoznám realitu
ztrácím se a v hloubi duše
cítím že se blíží konec
byla to poslední šance odejít
a zbavit se jenou provždy pocitu viny
a schodit ze sebe tíhu pravdy
ať děláš co chceš
nemůžeš mě zachránit
stojím na dně propasti
marně se snažím odejít
po zemi sbírám střepy
které zbyly z mojich snů
plný srdce bolesti
a život plnej problémů
nevidím světlo
a proto se sám sebe ptám
jestli to je to co chci
jestli mám důvod k obavám
všechno se mění
a já to všechno pozoruju
nic už není jako dřív
vzdávám to
dál nebojuju
ve tvých očích vidím vztek
ale stále doufám v to že
až se opět proudím
budu moci uniknout
z téhle noční můry
která ničí všechno kolem mě
zničila moje sny
snad se přiblížim ke spáse
Jsem ztracený ve své mysli
ztracený ve svých snech
bez šance uniknout
i tak hledám cestu ven
slyším hlasy kolem
a snažím se jít za nimi
opouštím váš svět
který jste už dávno spálili
Už si konečně uvědomím
že tohle není hra
tisíce překážek
moje duše umírá
proškrábu se celou zdí
jen abych mohl utéct z toho
města které hoří
jako kazdé moje dlaší slovo
Jako zajatec sedím v rohu
obklopen tmou
stále nevinný
čekám jen až mě odvedou
rovnou na smrt
zapřu pravdu
zvládnu jejich tresty
abych se pak vzepjal
zatnul pěsti
změnil vesmír
běžím dál
stále prchám
a zase nevim zda
teď je řešěním utíkat
nebo zůstat stat
nebo zůstat sám
z bláta do louže
každý z nás tim prošel
pozdě prozřel
vzdával se po sté
tak prosté to všechno vzdát
odejít, zamávat
dokud problém neprotrhne přehradu
pak záplava
pohltí tvoji mysl
stáhne černou oponu
nevidíš žádný smysl
marně hledáš oporu
jedinou osobu
s kterou by jsi nebyl tak sám
mám nevinnou dohodu s ďáblem
za štěstí duši dám
a tak dech popadám
a postrádám sám sebe
obdál obavám
si připadam fakt jako dement
