Alba s touto skladbou:
Hlavní uzávěr splínu,
Hlavní uzávěr splínu,
Zdalipak oči básníka,
jež slovy dotýká se hvězd,
vnímají tytéž barvy
nad střechami měst?
Zdalipak srdcem proutníka,
tedy jestli nějaké má,
zdalipak jím tatáž krev
jako v mém obíhá?
Ptám se i tebe, Bože,
jestli vlastně někde jseš.
A jestli jo, koukáš z lóže,
anebo z prašných cest?
Zdalipak se ptákům v nebi
taky zdají sny,
když s anděly dolů hledí
a počítaj' naše dny.
A komu patří všechna láska
a komu příkoří,
proč jednomu oheň praská
a druhému nehoří?
Otázky se časem množí,
já pořád žiju, to je boží!
Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.
Proč si města ukusují z polí
a mizí kouzla starých míst,
proč je pán, kdo sám se zvolí
a tím spíš je si sebou jist,
kolikrát je člověk na světě,
než se naučí mít rád
a proč je podzim zrovna po létě,
jinak nic nemá pevnej řád,
proč máš oči v barvě topasu
a srdce z kamene,
proč on tě smí držet u pasu
a mně pořád říkáš ne?
Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme k sobě stvořeni.
Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.
