on: Nic nežli noc, dusná než k zalknutí.
Blesky měly přinést očistu jako tenkrát.
Dnes ale ani jeden z nich
neotvírá cestu k nebi.
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
ona: Nic nežli noc, daleko do rozbřesku.
Jen poštolka počítá s tím,
že ji probudí slunce.
on: Pamatuju si tvé šaty tenkrát,
ale cos měla na sobě dnes…
ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl…
Abych usínala sama,
i když on je na dosah
a neměla to za zlé jemu ani sobě?
on: Ke škodolibé radosti těch,
co nám kdysi záviděli.
ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
on: Co se to s námi jen stalo.
Už se nezeptáme jeden
druhého, nač právě myslí.
Na hony vzdáleni
svým předsevzetím,
jsme k sobě lhostejní
a zároveň se zraňujem´.
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
ona: Strach, lítost, pochyby…
živíme každý sám v sobě,
ty a já, dva, co se potkali.
Kdo rozhodl o tom,
že se máme teď jenom míjet…
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
on: Ty a já… Jak to, že už nejsme,
jak to, že přesto existujem´…
Ty a já… To, co mělo přijít
a je už beznadějně za námi.
ona: Miluju, tedy jsem,
tak jsi to tehdy říkal.
on: Jsem! Ale mnohem méně
než bych mohl být
vinou vlastní nedostatečnosti.
Chtěli jsme vykonat hrdinské činy
a děti budou číst o našich selháních.
ona: Ale zamilovaná děvčata
budou dál vyhlížet svou hvězdu.
on: Zamilovaná jenom do lásky,
do vlastních představ
a odevzdají se z netrpělivosti.
Čekat je nuda…
ona: A přesto ty i já, každej z nás,
na něco čeká!
on: Čekat na rozbřesk.
Přijde i bez nás!
Jediná jistota.
Ta, z níž neplyne nic.
ona: Čekat na rozbřesk.
Přijde i bez nás!
Jediná jistota.
Ta, z níž neplyne nic.
Nic pro toho, kdo pro tmu nevidí noc,
ale poštolka počítá s tím,
že ji ráno probudí slunce.
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
on: Ó, Bože, tohle jsi chtěl.
Amen.
