Na rozmezí dějin prý stojí velké události
Události, jež nás učí o naší lidské velikosti
Ale každá myšlenka je dítětem myšlení
A myšlenka má svůj tvar teprve po vyslovení
Takže otcem lidských dějin stalo se slovo
A to často slovo špatně pochopené
A chápat špatně je člověka výsadní právo
A jeho výsadou jsou též činy zbytečné
Stojím u domu, pohlížím na sebe sama
Stojím a vidím myšlenek bláhové drama
Jak jedna druhou zběsile honí
Hra jim jde špatně, v mém sále je přítmí
Vydám se za světlem, však musím dům opustit
A pod širák věčnosti jít se courat
Osud káže dům barvou štěstí přetřít
Než přijde smrt omítku oloupat
Jak usilovně se snažíme dát slovům pravý tvar
Jiná je snaha v mládí a jiná, když jsem stár
Jak divná je snaha toho, kdo chce hledat pravdu
A jak smýšlíš ty, co sobě získáváš vládu
Slova vyznání stydíš se vyslovit
Slova urážky snadno vzlétnou
Poznal jsi, jak je snadné lidi slovem pomýlit
Jak snadno pro slova hranice vzplanou
Mysl je okulár, jímž člověk svět vnímá
A tmavými brýlemi šedé světlo dopadá
Mozek je slepice, co na vajíčku představ sedí
A kuře představy potom vesmír soudí
Můj Bože, točí se filmy a píší se romány
O užití přítomnosti se postará móda
Na zábavu jsou postaveny veliké továrny
Ó, velmi pokroková je moderní doba
A ten můj človíček v řadách publika sedí
A svůj nejnovější objev najít se snaží
A potom nad tím nadšeně zatleská
Ach, kolik krásných věcí uviděl dneska
Kazatel napsal: Nic nového pod sluncem
Jen omyly se na obloze člověka honí
Šel hledat vrchol a zastavil se pod kopcem
A to už bývalo za staré doby
Čeká na vítr, který nikdy nevane
Čeká na zázrak, který se nestane
Aby rozum hráze pravdy zdolal
Jen větru po draku psaníčko poslal
Drak vzlétne vysoko, jen kam niť stačí
Nad hladinu vzduchu už přece nemůže
Vědění vzlétne jen kam zní zpěv ptačí
A vítr beránek psaní nepřečte
