Vstávej, sladká lásko, tak vstávej, už je čas,
už dávno nemám náskok, jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.
Z té války s kmenem Čechů já před léty tě bral,
to já spálil jsem tvou střechu a rozdrásal tvůj žal,
teď tvoji bratři zas budou chtít zpátky krev mojí.
Tak lásko, proč teď mlčíš, už neznáš moji řeč,
jen hladíš kůži vlčí a otevíráš klec
a žlutý pták nad černý les vzlétá a zpívá.
A tak jak rytíř sedlá koně, slyší svoji matku,
když podává mu zbraně, nůž v čistém bílém šátku,
jak šeptání, slzy a smích pod slinou míchá.
My prohráli tu válku, neboť slabá jsou má kouzla,
šíp nepřekoná dálku, když nepomáhá touha,
když z plamenů zbývá jen dým nad ohništěm z chvojí.
Ale až přiblíží se řady a padnou na zem šípy,
dbej prvního ať srazíš ranou mojí dýky
a pak možná vrátíš se zpět z bitvy na Tursku.
A tělo necháš vlkům, jen odřezáš mu uši,
tou ránou na bílém krku zachráníš svou duši,
a tak možná vrátíš se zpět z té zítřejší bitvy.
A už slétají se vrány a napíná se luk
a do hluboké brázdy smrt zabodává pluh
a nahá těla pokrývá sníh, jen rytíř se vrací.
V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek,
na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek
a pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
A jak rytíř zvedá závoj, tak rozpoznává děj,
ten chaos snů a náhod má náhle pevný směr,
sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe.
Znával jsem tě lásko, jak stékala jsi nocí,
sladká v kříži vlasů a pevná v útlých bocích
a teď vím, že ve stínu paží nůž navždy se skrýval.
I já byl tvoje láska a teď jsem jen tvůj žal,
když na půlnoční straně tvých bolestí jsem stál,
když každý z nás ujížděl sám pod lesklou zbrojí.
Tak lásko, kde je obzor, co nás jednou spojí,
kde začíná už nebe, kde ještě stromy stojí,
miláčku, cítíš ten sníh na Duryňském poli?
miláčku, cítíš ten sníh na Duryňském poli?
Tak vstávej, sladká lásko, vstávej už je čas,
už dávno nemám náskok, jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy,
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy,
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.
