Někdy si
c namlouvám,že vůbec
emi nestárnu,
když ze zad
ami dolů dám svou vetchou
dmi usárnu
pak přijde
c
2ed8
po špičkách ta chvíle
emi bytelná
u nohou
amizabublá mi říčka
dmiKřemelná
a zas mám
Fjehličí v podrážkách
Gpohorků
nad sebou
F kočičí mám hřbety
Gpahorků.
R:To je ta
Fhranice,co vedla
c Šumavou,
Staňkovským
dmirybníkem i řekou
ami Moravou.
Toje ta
F hranice,neklidných
c večerů
s padáčky
dmi světlic a smrtících
ami výstřelů,
kde šance
c na úspěch nestála za
Ggrešli,
kde chybí
F pomníčky těm,kteří{G} neprošli.
Žije až v Portlandu,paní,co ve vlaku
práškama uspala děti a v ruksaku
je nesla přes čáru,smrti a života,
kde šťatná hvězda jen mlhavě blikotá,
kde tuhnou sanice a tělo od trávy,
kde srdce v panice bubnuje do hlavy.
R:To je ten okamžik,kdy se čas zastaví,
jak vojín Barteček ve vlnách Moravy.
Když vítr zafičí shrnuju rukávy,
dál stezka v jehličí příběhy vypráví.
Na téhle hranici už vládne klid a mír
já držím v pravici ostnatej suvenýr.
Někdy si namlouvám,že vůbec nestárnu,
když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu
pak se přiblíží ta chvíle bytelná
měsíc sem nahlíží,zvědavá lucerna.
Dám ruce pod hlavu a hlavu na ranec,
tak tudy odcházel Zdeněk,můj bratranec.
Je na Západ cesta dlouhá...
