Je otráven lidmi a dnešní dobou
a chodí po světě v prošlapaných botech
a tak si každej den příjde jak vězeň,
kterej si jen přeje z reality utéct.
V hlavě mu probíhá maraton myšlenek,
čeká jen kdy přijde hromadnej výbuch.
Ani už nemá tu na co by se těšil
a stav jeho života ma tvar funkce sinus.
Sám se cítí tak, jako by měl život obalenej v celofánu,
chce dostat tu folii pryč
a dát prodyšnost vlastním plánům.
Chtěl by zase volně dýchat a sundat dolů ten respirátor,
chce se opět posunout dál,
aniž by furt čekal na semafor.
Atmosféra která je tak hustá,
že by se dala už pomalu krájet.
Tak čeká, kdy už dostane vstupenku,
která ho přivede po schodech do ráje.
Jednou si přijde jak Adam Sandler
a podruhé zas jako Rain Man.
Možná má taky problém s tím,
aby vůbec poznal sám sebe.
Navzdory všem tvoří si vlastní svět,
kterej je plnej jen jeho ideálů,
možná že má svou duši rozbitou,
jako by byla složená jen z viteálů.
Je uzavřenej, jen sám v sobě
a nepustí každýho do bulváru,
možná, že vidí svou fatu morganu
a nebo je obětí vlastních klamů.
Jen tak může zdrhnout pryč, z přítomnosti a všech intrik. Z hlubokýho bahna, na který už nestačí holínky.
Tak se není čemu divit, že každej večer chodí snít,
vo tom jak by bylo krásný, kdyby každý řešil jen svý.
Ref.
Tak je zas zpátky ve svých snech,
svět co mu dává druhý dech,
odnášího na křídlech,
daleko pryč od každodenních vět,
nechce být dál v tom světě lží,
když o všech malých, velkých ví,
proto chce jít od lidí dál,
nechce být s tím, kdo by se mu jen smál...
Připadá si tak jako v Matrixu,
kde jeho svět ,řízen programem,
ikdyž se možná pohybuje na hraně,
za žádnou cenu nechce jít z kola ven.
Nachvíli mizí z života,
co je nevyzpytatelnej jak turbulence v letadle.
Je nemastnej a taky neslanej,
stereotypní hlavně bez barev
teď už je na druhým břehu řeky, kde pozoruje sám sebe v zrcadle,
s tím rozdílem, že ted nic nedrhne,
všechno jde krásně jak po másle,
zde není nic nějak striktně daný a nic taky není jak podle šablony,
žádný mantinely anebo bariéry co by se chovaly jako závory.
Zde má prostě svou volnou ruku, sám si může udělat vlastní průzkum, není vůbec ničím omezenej,
nikdo mu nedrží nůž na krku.
Tvoří si svý motivy, skládá si origami,
hraje si se slovy, vytváří anagramy,
vkládá si prostředí, tvoří si layouty,
mění dle potřeby svý kusy mozaiky.
Nic nemá souvislost, všechno je abstraktní, dokáže propojit dvě různý oblasti.
Tadle ta sekvence začíná vždy večer, a vždycky společně odchází se šerem
a každá další pak je pro mě injekce,
která ho ochrání před dnešním světem,
je to všechno podle osnovy,
dokud nepřichází další ráno,
potom cítí zase skutečnost,
co je chladná tak jako mramor
a to co bylo předchvílí se mu v mžiku stává párou,
tak mu nezbývá zase čekat až zase uvidí za roh.
Ref.
Tak je zas zpátky ve svých snech,
svět co mu dává druhý dech,
odnášího na křídlech,
daleko pryč od každodenních vět,
nechce být dál v tom světě lží,
když o všech malých, velkých ví,
proto chce jít od lidí dál,
nechce být s tím, kdo by se mu jen smál...
Tak je zas zpátky ve svých snech,
svět co mu dává druhý dech,
odnášího na křídlech,
daleko pryč od každodenních vět,
nechce být dál v tom světě lží,
když o všech malých, velkých ví,
proto chce jít od lidí dál,
nechce být s tím, kdo by se mu jen smál...
