Alba s touto skladbou:
Horoskop,
Již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila
a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.
Modlí se dívka, modlí do noci hluboké,
před sebou obraz modly, rouhá se životem.
Pohnul se obraz na stěně, vykřikla panna zděšeně.
Lampa, co temně hořela, praskla a zhasla docela, docela.
Za oknem něčí pohled, jaká to známá tvář?
Tak málo času zbývá, než měsíc ztratí zář.
Psi houfem nocí vyjí, vyjí zvěst podivnou,
že ti dva pocestní jsou umrlec se živou.
Dlouhá pouť na ně čeká,
ve zdech chladných domov má, svůj domov má.
Temná noc srdce leká,
tajemství zlé ukrývá.
Vrhá stín měsíc bílý, v dálce kříž - počkej chvíli!
Nechoď s ním, osud zkoušíš, věčně spí, po kom toužíš!
Vrhá stín měsíc bílý, v dálce kříž - počkej chvíli!
Nechoď s ním, osud zkoušíš, věčně spí, po kom toužíš!
Běda ti, kdos nedbal o duši,
tělu teď do hrobu přísluší !
Pěkná noc, jasná v tu dobu,
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou k tobě blíž.
„Má milá, nic se nebojíš?!"
„Co bych se bála, tys se mnou
a oko Boží nade mnou."
Pěkná noc, jasná v tento čas,
mrtví s živými chodí zas,
a nežli zvíš, jsou k tobě blíž.
„Má milá, nic se nebojíš?!"
„Co bych se bála, tys se mnou
a ruka Páně nade mnou."
Chystá se svatba, chystá, už na kvas hosté jdou.
Hleď, hroby otevřené, to domy svědků jsou.
Však slavnost záhy skončí, nevěsta říká: „Ne!
Vrať se, co hrobu patříš, a tam i zůstávej!"
Dlouhá pouť ráno končí, oči mrtvým zhasíná,
končí noc zlá...
Cáry jsou z bílých košil, věčnost bránu zavírá.
Vrhá stín měsíc bílý, v dálce kříž - počkej chvíli!
Nechoď s ním, osud zkoušíš, věčně spí, po kom toužíš!
Vrhá stín měsíc bílý, v dálce kříž - počkej chvíli!
Nechoď s ním, osud zkoušíš, věčně spí, po kom toužíš!
Ráno, když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou.
Hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře
a na každičké mohyle
útržek z noční košile.
