Potopenej v iluzích až po uši, nejde křičet
meidei, stačí vzpomenout si, vzpomínám den za dnem každej
den je stejnej, černější a černější, čím dál tím víc
temnější ten pocit mi je až doposud věrnej.
Malej kus naděje menší postup, snim srdce se
rozbuší, to co dal život posléze vzal osud
nekonečnej sen a ironie, ty dvě věci rozsud
ztrácim rozum, celej svět, vše kolem v očích se mi mlží.
Stovky slov, tisíce řádků, hledám uspěch, chci znát
víc, než co mi řeknou její usta která mlčí
zatim našel jsem jen říši plnou představ, snad na
cestu posvítí mi její usměv, dál neptej se a zastav to, co píši.
Není pozdě, ještě nepřestávám věřit, že mě slyší
všechny slova vyskakujou z papíru a křičí
její jméno, z očí do očí já bojim se jí věřit
stim na co bez ní jsem přišel to, že vim už co je nejtěžší.
Ref...
Znáš to.. když ti někdo doopravdy rozumí, když ví, co právě cítíš, když pomocnou ruku podá, podzdvihne, dodá víc síly
v jedný chvíli je to hudba, co tě má nadevše ráda,, nikdy nezradí, když nevíš tak poradí.
Už dál nemusíš hádat, zbejvá věřit tomu, že se jí můžu s čímkoli svěřit ale přece je to pořad jenom hudba, moje volba a její tvorba jde stěží.
Nic se s ní nemůže rovnat, vždy je tady, jako svět, kterej mi pod nohama leží - Je to moje královna
její moci se nemůže nic vyrovnat, vždy je tady jen
pro mě a když nikdo jinej tak ona mě slyší.
Všechny její tony znaj mě - tomu kouzlu se nedá jen ak odolat
volá mě k sobě tajně, k tanci jí pozvat se nedokážu
odhodlat, zpívám si refrén marně.
Pokaždý je to jen ona, co ukáže novou cestu - jinej
sestup, už předemnou není clona - hudbu vnímám jako kresbu.
