Odsouzená, k věčnému trestu plout,
jediný přání má, souší se proběhnout.
Šaty tkané z perel, tíha co nejde smýt,
a v srdci vášeň, touha co nejde skrýt.
Tatíček král, se velmi rozhněval,
svou dceru jedinou, se zlobou z domu hnal.
Odejít musí, kde slunce hlavu sklidí,
ráda má, tvora ze světa lidí.
Jak naučit se žít v cizím světě mám,
všude jen násilí, přetvářka a klam.
Pod mořskou hladinou, Sirény sestry mé,
k útesu lákají námořníky zbloudilé.
Korálový chrám, i celé království,
všechno by dala, za teplo tvého obejtí.
Tatíčka neposlechla, na cestu se vydává,
do tvého světa, utíká.
Jsem malá mořská víla, když jí slza v oku vzplane,
pěje a snívá, je to nářek mořských panen!
Kdo mě utěší, Kdo mě utěší?
Jsem malá mořská víla, když jí slza v oku vzplane,
o jiných světech zpívá, je to nářek mořských panen!
Kdo mě utěší, Kdo mě utěší?
Odsouzená, k věčnému trestu plout,
jeidný přání má, souší se proběhnout.
Šaty tkané z perel, tíha co nejde smýt,
a v srdci vášeň, touha co nejde skrýt.
Tatíček král, se velmi rozhněval,
svou dceru jedinou, se zlobou z domu hnal.
Odejít musí, kde slunce hlavu sklidí,
ráda má, tvora ze světa lidí.
Jsem malá mořská víla, když jí slza v oku vzplane,
pěje a snívá, je to nářek mořských panen!
Kdo mě utěší, Kdo mě utěší?
Jsem malá mořská víla, když jí slza v oku vzplane,
o jiných světech zpívá, je to nářek mořských panen!
Kdo mě utěší, Kdo mě utěší?
