Sedm ráno budík, hlava zase bolí,
otočím se v posteli, vedle je místo volný,
musim vstát, postel je pro mě teď moc velká,
studenou vodu chrstnu na ksicht, nechám jí jen tak stejkat,
zrcadlo nelže, měl bych se voholit,
čas mi tím říká, že se nechce zastavit,
od třinácti let sem se těšil až budu samostatný,
teď jsem sám a je to divný, možná špatný,
možná zmizelo pár věcí který mě fakt sraly,
ale jsou tu věci, který mi teď vážně chybí,
a naše sídliště, tenkrát pro nás střed světa,
vidím se jek poprví, koušu do BigMac-a,
vidím svou první holku, vídím nás vožralí v parku,
vidím všechny ty chvíle co stojí za vzpomínku,
skoro dvacet let a tak bych měl bejt ready,
pomalu otevřu pivo a projedu ty okamžiky.
Pamatuješ na to jak sem te chtěl zabít kvůli holce,
jak sem byl nasranej když sem viděl tvuj jazyk v její puse,
takovejch pi*ek bylo ještě tucet,
ještě že mě tenkrát napadlo podat si ruce,
vidím všechny ty kalby a společný chvíle,
dneska mi to přijde jak věčnost ty vole,
s úsměvem si vzpomínám jak sem se ztratil v lese,
vožralej jak hovado jsem řval: ,,Kluci kde ste!´´
Teď se ztrácim zas čas mi bere všechny tydle věci,
poznávám noví tváře, poznávám že to nechci,
vidim falešnost a touhu hodnotit,
i když mě nový tváře znaj tak dvě minuty,
vim že všechno není navždy, posun je nutnost,
posun je to co mě nutí tenhle beat vypnout,
dopsat větu, dopít pivo,
přiznat si že to co bylo, bylo,
a to co bude je teď na mě,
život má divněj námět,
čas je nepřítel, kterej mě teď tlačí v zádech,
i to pivo mi teď zvětrává, zatím co píšu,
proto dopíšu větu řeknu čau a zejtra zase příjdu.
A tak to běží dál, A tak to běží dál...
