Zda–li pak oči básnika
Již slovy dotýká se hvězd
Vnímají tytéž barvy
Nad střechami měst
Zda–li pak srdcem proutníka
Tedy jestli ňáké má
Zda–li pak jím tatáž krev
Jako v mém obíhá
Ptám se i tebe bože
Jestli vlastně někdě seš
A jestli jo, koukáš z lóže
A nebo prašných cest
Zda–li pak se ptákům v neby
Taky zdají sny
Když s anděly dolů hledí
A počítají naše dny
A komu patří všechna láska
A komu příkoří
Proč jednomu oheň praská
A druhému nehoří
Otázky se časem množí
A pořád žiju to je boží
Dokud je na co se ptát
Nemusím se smrti bát
Ta přijde až poleví nadšení
Z toho že sme tady na zemi
Proč si města ukusují z polí
A mizí kouzla starých míst
Proč je pán kdo sám se zvolí
A tím spíš je si sebou jist
Kolikrát je člověk na světě
Než se naučí mít rád
A proč je podzim zrovna po létě
Jinak nic nemá pevnej řád
Proč máš oči v barvě topasu
A srdce z kamene
Proč on tě smí držet u pasu
A mě pořád říkáš NE
Dokud je na co se ptát
Nemusím se smrti bát
Ta přijde až poleví nadšení
Z toho že sme k sobě stvořeni
Dokud je na co se ptát
Nemusí se smrti bát
Ta přijde až poleví nadšení
Z toho že sme tady na zemi
