Alba s touto skladbou:
Strážce plamene,
Strážce plamene,
Obvyklých jednadvacet svic,
zas ve všech oknech zapaluji.
Zas listy čistým nebem plují,
jen žádný anděl nikde nic.
Jen žádný anděl nikde nic,
jen listy čistým nebem plují.
A přesto je noc znovu krásná,
podivuhodným příslibem,
Podivuhodným příslibem,
je ta noc znovu krásná.
Touha se snáší zčistajasna,
jak Ty si tehdy slétla sem.
Jak Ty si tehdy slétla sem;
touha se snáší zčistajasna.
V houslovém futrálu, plamenný meč.
Řeklas mi pokorně, klekni a kleč,
zpívej mi píseň a oslav mě v ní,
přišla jsem pro Tvoje díkůvzdání.
Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonu,
hlas tichý jako svítiplyn,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu,
když políbil jsem lem Tvých džín.
Když políbil jsem lem Tvých džín,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu.
Jenže ty po ruce plamenný meč,
v té chvíli řeklas mi, a teď mě svleč,
tu je má svatozář, svlékneš mě z ní,
a přitom odříkáš, díkůvzdání.
A tak jsem vztáhl hrubé dlaně,
na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně,
a stejně náhle zmizela.
A stejně náhle zmizela,
a bolest přišla nečekaně.
Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A Ty si vykřikla, vykřikla svěč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní,
nejstarší ze starých díkůvzdání.
Slíbilas zůstat do té doby,
než sundají mi obvazy.
Vzalas mi však i ze zdí skoby,
i fotku s dědou na hrázi.
I fotku s dědou na hrázi,
z poslední skoby.
V pelesti vrub,
kde stál plamenný meč.
Namísto sbohem,
spíš tak trochu heč.
A přesto neřeknu, po zbytek dní,
nic, co by nebylo,
díkůvzdání...
