Alba s touto skladbou:
Epocha,
Každý sníváme a každý o něčom inom,
něčom čo by sme chceli a lebo čo nemožeme mať,
tak si to vypočuj, daj si to uvidíš.
Zalůbené oči, stále zalůbený pár,
postavený dom, no a v ňom chýbá dar,
prave v ňom chýbá radosť, v ňom chýbá nastie,
malí človiečik, který tam behá a tam raste.
velmi sa pokušali, no nechtěli veriť tomu,
že sa toto stalo práve im, prečo tu pohromu,
nechceli si pripustit, že se to može stať,
že chceli vlastné dieťa, ale nemóžů ho mať.
Ostává jim důfať a snažit sa a snívat,
Spravit všetko preto, aby mohli traja bývať,
aby ta koliska, tam nebyla tak prázdná,
aby cesta z ktorej obočili bola opět jasná.
Aj keď stále verili a si to práli,
nevzdávali sa, no aj keď sa báli,
v tom prekvapenie, niečo ako svetlo na cestě,
dvě růžové čárky na těhotenském testě.
Sám víš co za to stálo, den dva není tak málo,
chtít víc pro dnešek ještě smíš.
Já ty, dobře to víme, mít vše, to o čem sníme,
jít tou cestou pořád dál.
Procházím se Prahou, vidím je na kolenou,
bezdomovci žebraj, maj ruku před sebou nataženou,
tvář umouněnou, mysl utrápenou,
bojujou denně o přežití, prodíraj se vlastní špínou,
žijou na ulici, vybíraj popelnici,
ten kdo projde kolem nich, kouká ně jak na opici,
přitom měli domov, rodinu, práci, teď nemaj nic,
a né všichni sou vinou museli jít žít do ulic.
To co jim zbylo, je pár hadrů, malá taška
v jedný ruce cigáro a v druhý zase flaška,
když to vidím, tak moje srdce tím dost trpí,
už to pomyšlení že bych to byl já, je dost krutý.
Tohle je realita, takový sou životy,
či osud bude přát, nebo prožiješ trampoty,
v té nejtěžší chvíli ti jenom zbývá,
že se ti o štěstí a jistotě pořád jen snívá.
Sám víš co za to stálo, den dva není tak málo,
chtít víc pro dnešek ještě smíš.
Já ty, dobře to víme, mít vše, to o čem sníme,
jít tou cestou pořád dál.
Na posteli dievča leží, drží ruky rodičou,
dievča nikdy nevravilo, že je život o ničom,
žila si ho vždy len pekně tak ako sa patrilo,
ale v tom prišli problémy a šťastie se ztratilo.
Čo raz viace bolo zle a na žerty už zabudla,
a rodiča sa ztrachovali, lebo čo raz viace chudla,
čo raz viace bola bledla, išli na testy a čakať,
výsledky pri ktorých rodiče začali plakať.
Zpráva že má leukemiu, pár mesicou života,
zposobila bolesť, z ktoré se už nedá vymotať,
matka v kuse iba plakať, otec v kuse iba piť,
nejvic v tedy, keď děvčátko vraví, že chce eště žiť,
no usmieva sa stále, no aj keď ju každý lutuje,
po měsíci aspoň trochu choroba ustupuje,
to je živý důkaz toho, že ta naděje je tu vždy,
žijí spolu eště dlouhé roky, najšťastnější.
Sám víš co za to stálo, den dva není tak málo,
chtít víc pro dnešek ještě smíš.
Já ty, dobře to víme, mít vše, to o čem sníme,
jít tou cestou pořád dál.
