Žil jsem ve smyčce, která se mi stahovala kolem krku,
říkali „nesmíš se na věci dívat tolik z vrchu“.
Já jsem jen okem mrknul, myslel jsem si o nich svý
a najednou sem zjistil, že sem sám na sebe hodil síť.
Všechny mý rozbitý teorie vo žití byly větší nesmysly čím víc byly složitý.
A čím dál víc mi docházely omyly, barevný dopisy a taky hodiny který se propily.
A jestli to byly ty zkušenosti co by mi měly poskytnou motivy, tak mám silný pochyby.
Zdá se mi jako by se pod rukama drolily ty vzpomínky a souvislosti pozbývaly logiky.
Siluety, obrysy, stopy a otisky,
všechny jsou ztracený po cestě hlavou proti zdi.
A stejně pořád převládaly pocity,
že sem neodevzdal maximum, když jsem běžel pro ty sny.
Nezbyly pojistky, všechno je v sázce
a tentokrát už si nesmím dovolit zásek.
I kdybych cokoliv ztrácel nebo kdokoliv smál se,
vím že pod tlakem to taky umím vosolit, znám se.
A kulisy se měněj jako na běžicím páse,
dívej, dávno už nám není sedmnáct let a skoro nic už není stejný.
No mohlo bejt i hůř a samozřejmě vždycky může bejt líp,
nedívám se na věci v růžovejch brejlích, no čerti na zdech taky myslím nevypadaj nejlíp.
Snažim se najít zlatou střední cestu, která vymaže tu šeď i z dnů, který sou všední
a přijde mi, že snad ani není možný to, čeho jsme dohromady schopný moc dík.
Nestíhám vnímat jak se barví ten odstín
o to víc mocný je pak sledovat ten rozdíl
